Deus Ex Human Revolution Director’s Cut PC recenze

Být fanouškem hry Deus Ex, to je takové lehké utrpění a těžká snobárna. Pokud totiž tuhle hru milujete a plně doceňujete, připadá vám ostatní produkce v žánru (který sice neexistuje, ale teď máme na mysli širší pojetí „chytré střílečky“) mizerná. A kdyby jen ostatní produkce, ony i další díly v sérii jednoduše na legendární jedničku ani zdaleka nemají – a to ne jen při srovnání her v „době jejich vzniku“, protože první díl má stále nepřekonané mechaniky a hloubku herního zážitku.

Další ze série recenzí najdete ZDE

Jak vybrat televizi

100 %

Vánoce se blíží a s nimi i čas, kdy se před televizní obrazovkou scházejí rodiny, aby si společně užily Popelku, Pretty Woman, Mrazíka, nebo třeba o něco modernější Lásku Nebeskou. A co teprve ty silvestrovské…

Když nemůžete vystoupit ze stínu staršího bratra

Série Deus Ex je asi vůbec nejlepším příkladem nepříjemného jevu, kdy po prvním fascinujícím dílu následují další, které jsou ovšem odkazu toho původního „nehodny“. Tuto smutnou pravdu Deus Ex umocňuje tím, že jeho pokračování jsou mnohdy až nenáviděna, byť jde o velmi, velmi kvalitní hry. Rozdíl v kvalitě mezi jednotlivými díly je opravdu značný, to zaprvé, navíc se obě pokračování vydala trochu jinou cestou v herní filozofii, to zadruhé. Nejvíce ale Invisible War i Human Revolution trpí kultovním statutem svého předchůdce, který je považován (mnoha hráči i kritiky) za vůbec nejlepší PC hru všech dob. Je hezké mít tak zářivý vzor, ale vyjít z jeho stínu je o to těžší.

To platí hlavně pro přímé pokračování, Invisible War, který je pro mnoho zarytých fandů jedničky opravdu neviditelný. Vytěsnění tohoto „paskvilu“ kamsi do nepřístupných a temných zákoutí paměti se stalo nejoblíbenějším mentálním cvičením Deus Ex fanatiků, kteří nerozchodili zejména malé lokace, sjednocené náboje, nudného hlavního hrdinu a pár dalších „drobností“, které ukrajovaly z komplexnosti původní hry. Výsledkem byla chytlavá střílečka se skvělou grafikou, pokrokovou fyzikou a nasvícením, hrozným interfacem a velmi slušným příběhem, která byla stále komplexnější a inteligentnější než cokoliv jiného v žánru, jenže proti předchůdci šlo o velký krok zpět a směrem k masovosti (tak pěkná grafika nemohla fungovat na tehdejším Xboxu bez výrazného zmenšení lokací…). Kdyby neměla v názvu Deus Ex, mohla by se stát legendou sama o sobě, ale odkaz spolehlivě nejlepší hry přelomu tisíciletí ji totálně potopil – hra například získávala podobná hodnocení jako Project Snowblind, čistokrevná střílečka Deus Exem silně inspirovaná, ale řádově obyčejnější. Proč? Protože Project Snowblind nikdy nikdo s Deus Ex nesrovnával.

I třetí díl, Human Revolution, se od filozofie originálu značně odchýlil. Tentokrát však jiným směrem – velikost lokací i pohyb po prostředí byl poměrně stejný, ale vytratila se onen RPG feeling. Důraz byl kladen na stealth, krycí systém mnohem intimnější podání příběhu, čehož nejlepším důkazem je ve vzduchu visící romantická historie hlavní postavy a krásné vědkyně, díky kterému působí potitulková scéna jako direkt do obličeje, byť jde pro fanoušky série o jeden z nejlepších momentů ve hře. A nejen tento moment, celá hra si hraje s pošilháváním po prvním dílu, jehož události teprve mají nastat (Human Revolution je prequel). Navíc vyšla trojka celých 11 let po první díle, přičemž v mezičase se laťka kvality her rapidně snížila, takže Human Revolution už nebyl ani fanoušky jedničky vnímán jako průšvih a zneuctění kultu – ti sice stále zdůrazňují, že to nesahá jedničce ani po kotníky, ale zároveň si hraní HR užívají. A i díky popularitě a obecně kladnému přijetí třetího dílu se celá série vrátí i počtvrté, a to již brzy v Deus Ex: Mankind Divided.

Než se pustíme do hodnocení samotné hry, musíme ještě zmínit, že jde o takzvanou Director’s Cut edici, která původně vyšla (značně netradičně) pro Nintendo WiiU. Tato edice přinesla celou řadu změn a vylepšení, z těch nejzásadnějších plynulou implementaci DLC Missing Link do příběhu, lepší cutscény a dialogy, nebo větší volnost při boji s Bossy.

He never asked for this

Hra sleduje příběh vojáka/policisty/securiťáka (ne toho kulhajícího s brýlemi a invalidním důchodem) Adama Jensena. Autoři si tak opět pohráli s biblickým jménem protagonisty, kdy JC v původním díle odkazoval na Ježíše Krista (Christ), kdežto u Adama to všechno začíná – celá evoluce augmentovaných superlidí. Bylo to právě v Adamově DNA, kde krásná ale typicky „pro pokrok cokoliv“ zabedněná vědkyně Megan objevila „lék“ na přirozenou nesnášenlivost lidského těla k technologickým augmentacím. Jenže vládci světa si utopickou budoucnost plnou nadlidí příliš nepřejí (nadlidi si samozřejmě přejí, ale jen ve své moci), takže dojde k nevyhnutelnému konfliktu o mnoha zvratech.

Hned zpočátku se z obyčejného sekuriťáka stane augmentovaný sekuriťák, což znamená, že je prostě ve všem lepší a že má na očích hololens, aby mohl nudnou realitu vyměnit za tu augmentovanou. Adam je v zásadě dobrák a sympaťák, takže není problém mu začít fandit, ať už prolézá větracími šachtami, bojuje proti drsným žoldákům, nebo ve výsledku zachraňuje svět. Ať už dělá cokoliv, má hned několik cest, jak svého cíle dosáhnout (škarohlídi řeknou, že jde o dveře, větrací šachtu a terminál počítače,…), takže ve velkých lokacích, mezi kterými cestujete typicky vrtulníkem, se nebudete cítit tísněni ani omezováni. Hlavní příběh je protkán celou řadu vedlejších questů a volitelných odboček, jejichž prolézání přináší i záblesky pocitu svobody a úcty ke genialitě tvůrců, které jsme cítili před patnácti lety u prvního Deus Exu takřka konstantně.

Augmentace

Jedním ze stěžejních systémů, na kterých hratelnost v Deus Ex staví, jsou augmentace, tedy mechanické implantáty, které vylepšují nedokonalé vlastnosti lidského tělo. V původních dvou dílech šlo o nanotechnologické „součástky“, ale vzhledem k časovému zasazení od nich bylo v nové sérii upuštěno, takže tu máme „Gunther Hermann“ typ augmentací, které nejsou tak nenápadné, ale svůj účel plní s podobnou efektivitou. Obzvlášť když jste Adam Jensen, jehož tělo augmentace asimiluje tak snadno, že by měl dělat vrchního poradce (nebo testovací myš) Borgům.

Augmentace si odemykáte za získané Praxis body, které dostáváte za získané zkušenosti (a ty za plnění úkolů, likvidaci protivníků, objevování…) a je jen na vás, jakým způsobem se Adamovy schopnosti rozhodnete rozvíjet. Hackhování? Stealth? Bojové dovednosti? Delší skok a rychlejší sprint? A co takhle rovnou neviditelnost? Každá schopnost má několik úrovní a dohromady je k dispozici opravdu vysoký počet vylepšení. To ovšem nahrává tomu, že žádné vylepšení není tak zásadní, aby změnilo vyznění průchodu hrou, což se dařilo v prvním díle naprosto skvěle. Byť tu stále platí podobná pravidla „zvětši si sílu, přemístíš i těžké krabice a zpřístupníš si jinou cestu“, levely nejsou navrženy až tak dokonale, že by se častěji dostavoval pocit „wow, ještěže mám tohle vylepšení, bez něj bych byl ochuzen o skvělý zážitek“.

Důvodem je i to, že augmentace suplují i vylepšování schopností postavy, kdežto v prvním díle šlo o oddělené mechanismy, kde augmentace působily mnohem vzácněji a speciálněji. V DX:HR je vše řešeno jen augmentacemi.

Mezi nejzajímavější augmentace patří vylepšování hackerských schopností, neviditelnost, probourání zdi (na předpřipravených místech) úderem pěstí, nebo velmi silný útočný Typhoon, jehož demonstraci uvidíte hned v první in-game cutscéně s Adamem.

Parádní hratelnost v otevřených lokacích

V první řadě byl Deus Ex vždy o hratelnosti, bohaté, hluboké a s mnoha možnostmi. U Human Revolution se nedá vyloženě říct, že si hru projdete vlastním stylem. Je moderní, a tak vás nechce ochudit o bohatost zážitku. Je sice na vás, jestli se budete spíš plížit, nebo střílet, ale třeba krycí systém využijete u obojího. Hratelnost je mnohem plynulejší a variabilnější v tom, že v kterýkoliv okamžik jste schopní udělat spoustu věcí – někoho rozstřílet, proplížit se kolem něj, úplně ho obejít,… V Deus Ex (1) jste si vytyčili svůj styl a ten jste následovali, byť i ten šel samozřejmě hrát „zlatou střední cestou“. Rozdílem je, že v Human Revolution je ta zlatá střední cesta mnohem širší.

Herní zážitek není tolik závislí na tom, jak chcete hrou projít, což je na jednu stranu škoda, ale na druhou se tím stává atraktivní i pro hráče, kteří i komplexní titul (jakým Human Revolution bezesporu je) chtějí projít „jen tak“. I jim totiž nabídne většinu ze svých kvalit jako na stříbrném podnose, což mimo jiné znamená, že jde o hru komerčně úspěšnou, která vydělala na pokračování, na které se teď můžeme těšit. Příklon k mainstreamu je sice zjevný, ale toho „svého Deuse“ si zde, pokud jste fanoušky originálu, najdete.

Technické zpracování

Grafickými kvalitami byl nejzajímavější určitě prostřední díl v sérii. Invisible War přinesl hodně nových vychytávek, které v době vzniku ještě hry nemívaly. Zatímco první díl byl poměrně sterilní a hlavně hardwarově hodně náročný. Trojka se rozhodla vypadat jinak, specificky a zapamatováníhodně. Na hráče zaútočila velmi čistým zpracováním v jakémsi kyber-renesančním stylu, který sice neoplýval rekordním množstvím polygonů na postavách ani dechberoucími efekty, ale jako celek působil neuvěřitelně atraktivně. Ostatně motiv antického či renesančního (nad)člověka se nese celou hrou a sérií, transhumanismus je nosnou myšlenkou už od prvního dílu. A proto hře grafika sedne jako ulitá.

Opět vynikající hudba pak opět hraje na elektronickou notu, což je u kyperpunkového díla jednoznačně kladné zjištění, ale teprve namixování s úžasnými vokály dělá z hudební stránky Human Revolution jednu z nejsilnějších stránek hry. Namluvení postav a celé cutscény jsou taktéž na velmi vysoké úrovni a hlas Adama Jensena dává hlavní postavě dostatečné charisma, které se nic nezadá s chladným až robotickým stoicismem JC Dentona.

Verdikt

Takže co vlastně DX:HR je? Je to dobrý Deus Ex? Ano, je. Je to dobrá hra? Jednoznačně. Je to stejně dobrá hra jako jednička? Ani náhodou – částečně i proto, že si fanoušci Deus Ex snad ani nepřejí, aby neotřesitelný vládce jejich herních žebříčků získal konkurenci. Kdyby neexistoval původní Deus Ex, byl by Human Revolution zjevením, ale optikou herního vývoje jde stále tak trochu o zklamání – přeci jenom bychom asi všichni chtěli, aby o 10 let mladší pokračování přineslo lepší zážitek, ne jen „skoro stejně dobrý“. Přesto jde o jednu z nejlepších her poslední pětiletky a my můžeme jenom doufat, že ta následující bude patřit jejímu pokračování, které vyjde zkraje roku 2016. A jednou z hlavní lokací bude futuristická Praha, což vzhledem ke grafické stylizaci Human Revolution znamená jediné – výjimečný vizuální zážitek.

Deus Ex: Human Revolution si můžete koupit i v internetovém obchodě XZONE.

HODNOCENÍ: 9/10