V listopadu se možná dočkáme oznámení druhého datadisku pro Diablo 3, které v původní verzi vývojáře v očích komunity srazilo na dno, z čehož se vzpamatovává dodnes. Jaká je ale hra, kterou hráči kupovali po miliónech, ale zároveň ji nenáviděli? Jaká je její budoucnost a vyplatí se ji kupovat a investovat do ní stovky hodin (ne, pokud nechcete nebo nemůžete hře dát tolik času, ani s ní nezačínejte, byli byste zklamaní).
Historie plná kotrmelců
Není mnoho zásadních herních sérií, které by opakovaně zažívaly jízdu na horské dráze a to v rámci jednoho jediného dílu. Už první díl Diabla nebyl přijímán pouze nekriticky nadšeně, ale pravé šílenství nastalo až s druhým dílem. Hra přišla v technickém stavu, který byl nejenom náročný na hardware, ale také neuvěřitelně ošklivý (a jen v jednom rozlišení, 640x480, což rozhodně nebyl v době vydání standard). Diablo 2 schytávalo různá hodnocení a snad ani komunita netušila, jestli je to opravdu hra, na kterou čekala.
To se změnilo s příchodem datadisku, protože Lord of Destruction sice přidal „jen jeden akt“ ke stávajícím čtyřem, ale hlavně překopal úplně vše, co šlo. Magazíny i hráči jásali a následujících 10 let v ARPG neochvějně patřilo Blizzardu, který o hru dále pečoval patchi, které i zásadním způsobem hru měnily (zvyšování obtížnosti, nový obsah, synergie skillů,…). A i přes rozpačitý začátek se Diablo 2 stalo legendou a jednou z nejlepších a nejmilovanějších PC her všech dob.
I přes nesporně dlouhou životnost Diabla 2 bylo oznámení nástupce vysoce očekávanou událostí. Ale už od prvního okamžiku, tedy hned jak vyprchalo prvotní nadšení, se ukázalo, že trojka bude mít velmi nezáviděníhodnou pozici. Vyrovnat se nepřekonatelné dvojce, nebo jí být alespoň důstojným nástupcem? Těžké, velmi těžké, protože vše co komunita chtěla, bylo pouze zkrášlené Diablo 2 – a zatímco se Blizzard rozhodl podobnou péči dopřát fanouškům Starcraftu, u Diabla se rozhodli pro mnohem razantnější změny. Brzo si D3 vysloužilo pověst „omalovánek“, což je ostatně věc, která se s grafickou podobou D3 táhne dodnes. Díky několika dalším kontroverzním krokům ze strany Blizzardu se pak stalo nevyhnutelné – hra propadla. Ne snad prodeji nebo u kritiků, ale u komunity ano. Recenzovat hru dnes, když z původního Diabla 3 zůstala snad jen ona (pro některé) nevkusná grafika, není vůbec snadné. Zahodit počáteční problémy, nebo je hře vmést do tváře? Vzhledem k předpokládané životnosti (nejsme ani v půlce) jsme se rozhodli, že na překonané problémy pouze upozorníme, ale hodnotit budeme hru, jaká je dnes, s částečným předjímáním budoucího vývoje.
Ale teď už k samotné hře po 3 letech na trhu a s jedním datadiskem v zádech. Recenze vychází z patche 2.3.0, který je druhým největším rozšířením hry hned po datadisku a souvisejících bezplatných patchích.
Diablo 3 je po stránce hratelnosti stále tím starým dobrým akčním RPG, ve kterém myší ovládáte jednu postavu. Oproti druhému dílu přibyly skilly namapované na čísla, které mohou být maximálně 4 – spolu se skilly na každém ze dvou myšítek to je 6 libovolných skillů, které máte vždy připraveny k použití. Zpravidla jde o základní útok, silnější útoky stojící nějaké zdroje nebo s cooldown, případně obranné/úhybné skilly a nějaký ten crowd control či summoning. Nic speciálního.
Veteráni Diabla 2 dlouho nemohli zkousnout nemožnost volného používání léčících lahviček, nebo neexistenci těch manových. Pravda je, že health potion musíte používat mnohem strategičtěji, neboť je na její použití aplikován hodně dlouhý cooldown. Po odebrání nutnosti lahvičky sbírat a kupovat (máte teď jednu bezednou) je ale tento systém mnohem příjemněji použitelný a zbytečně nezdržuje v hraní, které je už tak mnohem plynulejší než v předchozím dílu. Když si k tomu přičteme možnost získat legendární léčící lahvičky s dočasnými pozitivními efekty po vypití, jde jednoznačně o prospěšnou změnu, byť 100% rejuvenation potions by se v tuhých bojích stále šikly…
Asi vás nepřekvapí, že chodíte, mlátíte monstra, získáváte zkušenosti, craftíte, vybavujete pomocníky a podobně. Nejdůležitější složkou v sérii je i nadále loot, který rozhoduje o tom, která z miliónu jinak totožných stejných postav je silnější. Každý item se vyskytuje v různých provedeních, ale již po pár hodinách vás budou zajímat takřka výhradně ty zelené a hnědé, tedy setové a legendární.
Ve hře lze volně přepínat obtížnost, která už nemá tak zásadní vliv na hratelnost jako v předchozím díle – v zásadě se dá říct, že vyšší obtížnost nepřináší nic nového, pouze mají monstra více životů a silnější útoky a za jejich zabití jsou lepší odměny. Diverzitu tak musíte hledat jinde a to v samotné herní náplni, která je proti minulému dílu mnohem vyšší – kromě kampaně tu je volný mód, v němž můžete plnit bounties, vybíjet rifty, nebo greater rifty a jde vlastně o samotnou podstatu hry, v níž strávíte nejvíce času, tedy pokud hře propadnete.
V Blizzardu se poučili a umožnili hráčům alespoň nastavení nějakých detailů a rozlišení. I na maximální nastavení je však hra velmi nenáročná. Stylizované pojetí plné hezkých efektů znamená, že v pohybu má Diablo 3 velké, takřka nadčasové kvality. Jediná věc, kterou je nutné vytknout (a na straně Blizzardu zlepšit!), jsou hráčské postavy a jejich vybavení, které by snesly kvalitnější (asi tak 1000x) textury. Pokud si totiž hru pauznete a prohlédnete si postavu ve velkém, rozplizlé textury činí jakékoliv kochání velmi nepravděpodobným až nemožným.
Pravá recenze začíná až tady, stejně jako samotná hry hra. Do maximální 70. úrovně (a pár desítek poté) jde o seznamování se hrou, jejíž možnosti se před vámi teprve otevírají. Teprve na 70. levelu máte k dispozici všechny skilly, můžete používat a nacházet užitečné předměty, pustí vás do nejvyššího patra hry, do takzvaných Greater Riftů a podobně. Aby (kromě vybavení) bylo na postavách vidět, který hráč hrál „jen“ (i když v této hře spíše bez uvozovek) 50 hodin a který 500, i po dosažení maximálního levelu se stále další úrovně získávají. Jde o takzvané Paragon levely, které už vám neodemykají nový obsah, ale dovolují vám rozdělovat body do vlastností vaší postavy – změnu v síle postav poznáte teprve po desítkách takto získaných úrovní, ale alespoň nějaký progres potěší a i v případě, že dlouho nenajdete nějaký zajímavý item tak nepřichází pocit, že jste hráli úplně zbytečně.
Každý z pěti aktů má vždy k dispozici 5 úkolů, jejichž splněním si nahrabete peníze, zkušenosti a také horadrické truhly, které ukrývají kvalitní předměty. Bounties jsou vlastně téměř jakékoliv úkoly vyextrahované z kampaně, takže v každém aktu je zajištěna jakás takás variabilita. Některé předměty se dají získat pouze v horadrických truhlách, kam patří třeba ultimátní prsten Ring of Royal Grandeur, nebo i nové legendární materiály pro crafting. Jednoduše, bez bounties se neobejdete, což zajišťuje, že budete pravidelně procházet většinu obsahu původní hry a nebudete farmit pouze na jednom místě, „kde to nejvíc padá“. Taková místa navíc v Diablu 3 už vlastně neexistují, až na drobné výjimky padá všechno všude.
Zde budete trávit nejvíce času. Jde o náhodně generované vícepatrové mapy, které používají velkou část prostředí ze všech aktů základní hry. Každé patro má téma náhodné a vaším jediným úkolem v Riftech je pozabíjet dostatečné množství nepřátel, abyste naplnili cíl a povolali Rift Guardiana, jedno ze super-unikátních monster (to jsou ta označená fialově), které musíte porazit. Kromě obvyklého lootu mohou z těchto monster vypadnout i Greater Rift Keystone, které potřebujete na vstup do Greater Riftů, což je právě důvod, proč právě zde budete trávit nejvíce času – opakovaně budete muset Rifty plnit, abyste mohli vstupovat do Greater Riftů, které jsou vyvrcholením hry.
Vrchol hry. Greater Rifty jsou ve všem velmi podobné obyčejným Riftům, pro jejich otevření ale potřebujete Greater Rift Keystone a z monster v nich nepadá žádný loot, to abyste se nezdržovali – na úspěšné dokončení Greater Riftu totiž máte pouze 15 minut. Na Greater Rifty se také nevztahuje zvolená obtížnost, mají totiž vlastní systém a to číselný, kdy postupně otevíráte Greater Rifty vyšších a vyšších čísel – čím jste silnější, tím vyšší level zvládnete a tím jste vlastně v celém Diablu 3 lepší a úspěšnější. Ti nejlepší jsou hodnoceni právě na základě toho, jak daleko se v Greater Riftech dostali a jak rychle nejvyššími Greater Rifty dokážou prolétnout, ať už sólo nebo v kooperaci.
Aby to ale nebylo jen samoúčelné poměřování…schopností, Greater Rifty mají i zcela praktickou stránku své existence. Jsou jím legendární drahé kameny, které nepadají nikde jinde než z Greater Rift Guardianů a které lze vylepšovat právě pouze po dokončení Greater Riftu. Legendární gemy lze vkládat pouze do šperků s volným slotem a mají velmi specifické schopnosti, které lze navíc vylepšovat – po dosažení určitého levelu se takovému drahému kamenu odemkne ještě druhá, zpravidla velmi silná schopnost.
Greater Rifty jsou nejen vrcholem obsahu, ale také zábavy – krystalizuje v nich totiž podstata Diabla 3, která leží v boji. 15 minut neděláte nic jiného, než že bojujete, nesbíráte předměty, nestaráte se o nic, prostě jen jdete co nejrychleji kupředu a bojujete proti nepřátelům, posouváte limity nejen své postavy ale i svoje. Musíte být dobří, skvělí a nakonec i dokonalí, abyste se dokázali posouvat do dalších a dalších levelů Greater Riftů.
Co dodat? Hra bez vážnějších chyb, která vám vydrží na stovky i tisíce hodin zábavy, která vám stále umožňuje se zlepšovat a o něco usilovat, s krystalicky čistou akční hratelností, prostě nemůže být jiná než jako celek úžasná. Snad jediné, na co bychom chtěli hráče upozornit, je to, že Diablo 3 je prostě nejlepší v kooperaci s dalšími hráči, ideálně s vašimi přáteli – a to nejen kvůli různorodosti charakterů, ale prostě proto, že trávit ty stovky hodin o samotě není taková zábava jako se o zážitky (a loot) hezky podělit s ostatními.
Diablo 3 si můžete i s datadiskem zakoupit v internetovém obchodě XZONE.
HODNOCENÍ: 9,5/10